po nějaké menší odmlce zase píši. Dnes jsem se rozhodla klasický tag, nahradit článkem o přáních. Možná si říkáte, cože? O čem to chce psát? O přáních, o myšlenkách a víře. Předem upozorňuji, že v článku nenajdete detailní návod, co udělat, aby se vám to a to splnilo. Budete spíš o mých osobních zkušenostech a o tom, že nejen láska hory přenáší.
Vše začalo někdy kolem 30.října 2011. V tu dobu jsem sešit s pevnými deskami začala využívat jako deníček. Už dva roky to spolu táhneme a slouží jako má druhá hlava a lepší paměť. Zapisuju si do něj vše. Od událostí běžného dne až po významné a nezapomenutelné vzpomínky. Někdy v rozmezí od 10.-20.9. 2013 se tam objevil seznam přání, co chci, aby se stali v nejbližší době. Ne za 5let, ne 10let, ale co nejdřív. 7 přání a všechny se do roka splnili.
Víte, věřím, že vyslovíte-li, to co si přejete, každý den si to připomínáte, věříte v to, děláte jakoby se to už stalo, stát se to musí. Jen v půlce plnění toho přání nesmíte přestat věřit. Proč? Protože by se celý proces narušil a přání by udělalo pápá. A vy neměli nic.
Někdy, ale mít vše zaznamenané a věřit nestačí. Někdy musíte být velmi obezřetní. Přejete-li si lásku, neseďte doma. Pozvou-li vás přátelé na večírek, jděte, protože to může být ten den, kdy potkáte tu pravou/ toho pravého atd., atd. Chce to mít otevřené oči, být obezřetní a umět přijímat znamení. V tu chvíli se všechna vaše přání splní.
